Bylo to chvilku po tom, co jsem si v jakémsi rozněžnělém rozpoložení plném vzpomínek na dětství přečetla jednu z jeho knih. Brouzdala jsem Luxorem a náhodou zakotvila v oddělení životopisných děl a instinktivně a zcela náhodně vztáhla ruku k maličké knize s deskami z recyklovaného papíru a žlutou nálepku se symbolem ježka v kleci. Byl to dosud nepublikovaný rozhovor Pavla Maurera s Jaroslavem Foglarem. Okamžitě jsem jí koupila a začetla se do odpovědí ze života někoho, kdo obětoval dětskému světu a publikační činnosti vše. Doslova.

V nedočkavém rozdychtění jsem spěchala do knihovny, abych si půjčila další knihu, Jestřábí let. Životopis autora zachycující jeho nejtěžší léta. Vlastně jsem si už od dětství myslela, že ho znám. Ale teď jsem zjistila, jak velký rozsah má moje neznalost a kolik mezer mám. Stejně rychle jsem tedy hledala cestu ke knihám Život v poklusu, opět životopisné, a pak se zaměřila na místa, která jsou právě s Foglarem duševně a vnitřně spjatá, tedy kniha Miloše Dvorského, Mýtus zvaný Stínadla a několik naučných publikací a zaniklé Praze, židovské části a o historii Josefova. Zamotala jsem se do víru Prahy s duší. Foglar dětskýma očima vdechnul život i místům dávno mrtvým, která neexistují nebo dokonce nikdy neexistovala. A ve svém malém poblouznění jsem se právě tahle místa vydala hledat. Jak jinak, než se Zenitem…