Prvorepublikové budově ve funcionalistickém stylu dominuje do oblouku prosklená vyhlídková věž. Provoz byl zahájen v někdy v rovce 1929, sám Tomáš Garigue Masaryk pak zahájil sezónu slavnostním otevřením v roce 1930. Pokud projdete fotky, asi vám bude podivné, že se tu ve třicátých letech scházely filmové hvězdy jako Vlasta Burian nebo Adina Mandlová.

Stavbě vdechl nesmírné osobní kouzlo filmař a architekt Max Urban. Pod jeho rukou vznikaly slavné filmové ateliéry v Barrandově a na přání Miloše Havla i tento komplex s restaurací a kavárnou. V lomu pod skálou na které Terasy vévodí okolí, je schovaný bazén. Byl s restaurací propojen schůdky a malou lanovkou pro přesun jídla a mělo dojít i ke stavbě výtahu. To už ale přerušila válka. Zajímavostí je, že bazén byl údajně jedním z nejstudenějších v Evropě. Než přejdu k fotkám, za zmínku stojí ještě přistavěný Trilobit bar, kde se žilo čile nočním životem spolu s orchestrem R. A. Dvorského. Po něm však dnes už najdete jen ohořelé zbytky, což je čistě práce bezdomovců.

Nebudu psát více, i když by se dalo psát do aleluja. Terasy za sebou mají divokou historii od počáteční slávy, přes okupaci, smutný komunistický osud a ještě smutnější zkázu v současnosti. Koho skutečně zajímá co a proč, napište pojem zkrátka do google. Nemyslím, že mi přísluší, abych se o tom rozepisovala více, znalec rozhodně nejsem.

Podstatný je fakt, že tato nesmírně zajímavá dominanta Prahy, kdysi slavná, je dnes na spadnutí a plná bezdomovců. Během svého dvojího focení, jsem si užila vzrušující lezení přes plot, štěkajícího psa, potkala jsem tři policejní hlídky, dva televizní štáby a několik pochybných individuí. Přesto myslím, že to stálo za to. To místo mě fascinuje. Má přesně takové to kouzlo zašlé slávy, kdy ještě máte pocit, že vidíte jak se mohlo třpytit, ale pod rukama už jen prach.